Lidová architektura
Malebnou krajinu Českého ráje neodmyslitelně dotvářejí také původní roubené chalupy zemědělských usedlostí i menších rolníků, drobné hospodářské stavby, zvoničky a sakrální plastiky umístěné v krajině. Jejich krása nás neustále oslovuje a udivuje. Také v Jinolicích se setkáme s několika zachovanými roubenými chalupami, které nám připomenou zručnost lidových tesařů, truhlářů i kameníků, kteří tvořili v úzkém sepětí s okolní krajinou.
Dobu, kdy většina chalup v obci byla roubená, nám dokládají už jen staré fotografie. Ještě v roce 1842, kdy vznikaly císařské povinné otisky map stabilního katastru pro obce Jinolice a Malou Jinolici, stály v obci pouze 3 zděné nebo částečně zděné objekty. Dnes je situace téměř opačná. Většina chalup zanikla během 2. poloviny 20. století, především v 50. a 60. letech.
Stabilní katastr, pořízený pro území Čech během 2. čtvrtiny 19. století (do roku 1843), je jedním z nejdůležitějších materiálů pro poznání historické zástavby vesnic. Pozemkové mapy, které vznikly jako jeho významná součást, daly základ všem dalším katastrálním mapám. A také zde zaznamenaná pozemková čísla platí většinou dodnes. Spis každé obce uvozuje protokol stavebních parcel včetně čísel popisných. Císařské otisky – jedna z původních kopií map jsou pro práci se stabilním katastrem používané nejčastěji. Ačkoliv neuvádějí popisná čísla domů, relativně přesně zachycují jednotlivé objekty, celá sídla i krajinu v době před nástupem proměn spojených s rozvojem industrializace. Významným pomocníkem při práci s mapami je také jejich barevnost usnadňující čitelnost a názornost.
Vedle polí, luk, pastvin, sadů, lesů a vodních ploch jsou barevně rozlišeny také stavby v sídlech. Významné veřejné budovy (kostely, zámky, radnice) jsou značeny karmínovou barvou, další kamenné stavby, mosty a silnice jsou červené a dřevěné stavby žluté. Skutečnost ale byla složitější. Pro označení stavby červenou barvou vedla další hlediska kvality stavby, jakými byla protipožární opatření – zděné topeniště se zděným komínem, omazání roubení stěn do izolačního hliněného „kožichu“ nebo střecha krytá nespalnou krytinou. V této době již platila protipožární nařízení, která ale nebyla na vesnicích důsledně dodržována ani ve druhé polovině 19. století. V mapách císařských otisků je tedy důvěryhodná zejména barva žlutá, v případě červeně značených objektů je třeba počítat s určitým podílem staveb zčásti dřevěných.
Roubené stavby s bohatě skládanými lomenicemi vznikaly především v průběhu poslední třetiny 18. století a během 19. století. Bohatě zdobená lomenice odrážela nové společenské postavení sedláka po zrušení nevolnictví. Současně také odrážela sociální postavení majitele v obci. Vedle honosných lomenic vznikaly lomenice jednodušší, méně zdobné, nebo jen prosté, svisle bedněné štíty nejchudších obyvatel vesnice. V té době se vytvářely celé okrsky dobových forem lidového domu odlišené ozdobnou skladbou prken v lomenicích.
Nejstarší dochovanou dataci v Jinolicích zachytil fotograf Karel Řezníček na záklopě chalupy čp. 25, vystavěné nákladem J. Havelky roku 1808 (foto z roku 1928). Půvabné stavení s obílenými roubenými stěnami, trojpásovou lomenicí ve štítu zkráceném kabřincem a zakryté doškovou střechou lemovanou pásem šindelů bylo zbouráno roku 1963. Dva spodní pásy byly děleny do středního obdélníku ze svisle skládaných prken a krajních polí s prkny skládanými klasovitě. Byl to v podstatě jeden pás s typickým složením předěleným vodorovnou profilovanou římsou. Třetí, horní pás, opakoval skladbu spodních pásů ve zmenšené podobě. Spáry prken překrývaly jednoduché lišty, středová pole ze svislých prken oddělovaly vějířkové lišty. Dolní okraj spodního a horního pásu lemovaly lišty obloučkové.
Ostatní chalupy zachycené na Řezníčkových fotografiích měly ve štítech lomenice jednodušší, dvoupásové. Z nich vynikala chalupa čp. 13, se sdruženými, téměř čtvercovými okénky ve štítové stěně. Spodní pás mírně předsazené lomenice byl skládán opět do středového obdélníku ze svislých prken s krajními poli s prkny skládanými klasovitě. Horní předsazený pás tvořila prkna skládaná klasovitě ke střední ose z vějířové lišty. Nad hřebenem střechy vystupovala pískovcová obloučková korunka zděného komína, tak typická pro celou oblast Českého ráje.
Z roku 1814 pocházela chalupa čp. 4. Nápis na záklopovém prknu byl v roce 1929 již nečitelný. Skladba lomenice byla celkově jednodušší, bez ozdobných lišt, spodní pás byl skládaný svisle, horní klasovitě ke středové ose. Roubené stěny podél sdružených oken zpevňovaly svislé dřevěné kleštiny. Podobné složení lomenice bylo také u chalupy čp. 15, jedné z mála, která se zachovala dodnes. Od roku 1929 prošla chalupa výměnou šindelů za pálené tašky a v důsledku toho také výměnou krovu a nahrazení lomenice jednoduchým svisle skládaným štítem.
Špatně čitelný nápis záklopy mladší chalupy (čp. 34) z roku 1867 uváděl také jméno tesařského mistra Jana Jandy. Právě jména tesařských mistrů na záklopách vyvracejí obecně rozšířenou domněnku o anonymitě lidového umění. Její lomenice byla také dvoupásová, jako u čp. 4, horní pás tvořila prkna skládaná rovnoběžně se sklonem střechy. Chalupa byla přestavěna roku 1958.
Mladší zděnou vrstvu vesnické zástavy představuje dům čp. 22, postavený podle datace na fasádě v roce 1906. Fasáda domu je dnes barevná, se zvýrazněnými plastickými dekorativními ostěními oken, lizénovými rámci a římsami. Sochu světce ve výklenku nahradila drobná světská figurální plastika.
Kromě stodol se dodnes zachovaly také některé drobné, převážně jedno- a dvoukomorové špýchary (čp. 12, čp. 24). Ty stávaly ve dvoře usedlosti paralelně s obytným stavením. Průjezdní stodola, roubená nebo pilířová, uzavírala zadní stranu trojstranného dvora. V zahradách některých usedlostí stávaly také pro Český ráj typické drobné, částečně roubené stavby sušíren ovoce. To, že nebývaly využívány jen k původnímu účelu, svědčí zápis v obecní kronice. Sušírna u čp. 37 (mlýn) byla po úpravě využívána od počátku války jako izolační místnost o dvou lůžkách. Po válce mohla být využita jako přechodné obydlí až do roku 1930, kdy byla zrušena.
V dobrém stavu je dodnes udržována stavba bývalého panského mlýna čp. 37, který podle obecní kroniky vystavěl Jan Saska. Patrová stavba má přízemí zděné z pískovců a omítnuté, patro je roubené, s trámy natřenými zelenou barvou a s mírně předsazeným štítem. Dnes je štít zakrytý svisle skládanými úzkými prkny, se spárami překrytými bíle natřenými jednoduchými lištami a ve vrcholu jej zkracuje valbička. Podél nádvorní stěny v patře probíhá pavlač. Patrové uspořádání domu s pavlačí odkazuje k rozšíření patrových staveb Sobotecka a středního Pojizeří až k Jičínu, jejíž hranice zanesl do mapy jičínského okresu podle svých výzkumů profesor Jiří Trejbal roku 1966 a která prochází od Jičína směrem na Ktovou. Díky povaze svého provozu se ale mlýny stavěly patrové ještě dříve než obytné domy usedlostí.
Mlýn s vodním kolem býval běžnou součástí vesnic, kde byl v dosahu vodní tok. Mlynáři bývali do určité míry privilegovanými a zámožnějšími vesničany, mlýn tedy patřil k výstavnějším budovám v obci. Obyčejné mlecí zařízení, „české složení“, bylo do konce 1. poloviny 19. století součástí téměř všech mlýnů nejen v našem kraji, ale i na území Čech. Mlýnské složení nesla tzv. hranice, masivní rámová konstrukce s dřevěnými (někdy i kamennými) sloupy a překlady. Mlýnské kameny uložené v lubech se uváděly do pohybu převedením vertikálního pohybu vodního kola, který zprostředkovalo palečné kolo s dřevěnými zuby nasazené z vnitřní strany mlýnice na společné hřídeli s vodním kolem. Pomocí převodů a transmisí se pohyb kola přenášel na další součásti mlýnského složení a také na další přídavná zařízení, jakými byly např. krupníky a jahelky.
Pro venkovské prostředí bývaly typické mlýny na tzv. horní vodu, která byla přiváděna nad kolo často náročným vodním dílem, aby si mlynáři zajistili dostatečný a plynulý přísun vody k mlecímu zařízení. Voda pro jinolický mlýn byla vedena náhonem z panského rybníka Vražda, odkud se dal průtok vantroky regulovat. Zdejší vodní dílo bylo zrušeno roku 1950.
Bohatá výzdoba se neuplatňovala pouze na štítu, ale téměř kdekoliv, kde to bylo možné. Vedle estetického charakteru měla celá řada výzdobných ornamentů symbolický a také magický charakter. Jedním takovým symbolem byla šestilistá růžice, která bývala v horním i dolním poli dveří špýcharu ve dvoře čp. 13 a také v horní části dveří špýcharu u čp. 12.
Růžice kreslená kružidlem z několika protínajících se polokruhů, představuje jeden ze solárních symbolů využívaných v evropské dekorativní tradici. Rolnický způsob života, polní práce regulované východem a západem slunce, jednotlivými fázemi lunárního cyklu, stále se opakující pravidelností čtyř ročních období vedla lid k pozorování oblohy a vztahu kosmických jevů ve vztahu k životu, přírodě a vegetaci.
Varianty kruhových solárních znaků jsou proto v symbolice lidového umění časté. Patří k nim kromě kruhu, kříže, spirály a svastiky také rozeta, 6 – 8 listý květ při pohledu shora, často nazývaný také jako hvězda. Nápadně připomíná tzv. svargu, slovanský symbol nebes, slunce a slunečního boha Svaroga, dárce a uchovatele života a úrody. Později byl tento znak delegován také na jeho syna Dažboga (Svarožice). Vazbu ke slovanské symbolice odkazuje také dřívější romantické označení „slovanské slunce“.
Lidová víra přisuzovala kruhové růžici magickou sílu, která měla chránit stavení i všechny obyvatele proti zlu a neštěstí, zajišťovala úspěch. Tento oblíbený výzdobný prvek se v lidovém prostředí objevuje v malbách, výšivkách, na dveřích, záklopových prknech, zemědělském nářadí i domácím náčiní. V průběhu času došlo zřejmě k redukování symbolu pouze na dekorativní a ornamentální funkci.
Zdroj článku:
Mgr. Hana Macháčková: Historie obce Jinolice. Muzejní noviny 31 Jinolice (2010)